VÝROBA SVÍČEK

Naše první zastavení v Centru řemesel je věnováno výrobě SVÍČEK. Společně se vydáme proti proudu času do dob dávno minulých, kdy člověk zjistil, že vlákno či dřívko ve ztuhlém tuku dává trvalejší SVĚTLO.

 

Světlo bylo a je nedílnou součástí lidského života. V minulosti bylo i používání loučí a později svíček zpočátku výhradou bohatších vrstev. Chudí lidé zpravidla využívali denního světla. Svíčky vznikly v době výroby lněných knotů, které se namáčely do roztaveného loje nebo včelího vosku. Přístroj, který můžete vidět v našem centru, pochází z Anglie z přelomu 17. a 18. století a nazývá se kývající oslík. Používal se zejména v oblastech s rozvinutým hornictvím, kde bylo potřeba vyrábět velké množství svíček na svícení v dolech. Součástí naší ukázkové dílny je i kolo, které se používalo na sušení čerstvě vyrobených svíček. Lněné knoty se rozvěsí na dřevěné tyčky a tyto jednotlivé sady svíček se postupně namáčejí do hmoty a opět zavěšují na kolo k dosušení. Sami si pak můžete vlastnoručně vyzkoušet, metodou namáčení knotu do rozpuštěné hmoty, jak taková svíčka v minulosti vznikala. Naše svíčkařka Vám celý postup výroby svíček ráda vysvětlí. K dosažení požadované tloušťky se knot musí ponořit nejméně 30x.

 

Metody výroby svíček:

  • K nejstarším způsobům patří obalení tenkých plátů vosku kolem knotu, takto však lze vyrábět jen svíčky z včelího vosku. Včelí vosk byl velmi vhodným materiálem na výrobu svíček již ve starověku, jeho dostupnost však byla limitována a cena příliš vysoká. Voskovice tak byly využívány jen nejbohatšími vrstvami společnosti, při významných událostech či církevních obřadech. Ve středověku se z včelího vosku, kromě běžných svíček, zhotovovaly také svíčky na měření času a jeho mimořádný význam dokládá i použití vosku jako platidla.
  • Další metodou bylo postupné namáčení knotu do svíčkové hmoty, až bylo dosaženo požadované tloušťky svíčky – tento způsob byl používán při ruční i strojové výrobě pro všechny druhy svíček.

Postup výroby:

Lněné knoty se rozvěsí na dřevěné tyčky. Jednotlivé sady příček se postupně namáčí do rozpuštěné hmoty, kterou může být včelí vosk nebo dříve často používaný lůj, který se vyráběl vyvářením zvířecího tuku, což samo o sobě je zdrojem nepříjemného zápachu. Lůj se udržoval v tekuté formě v měděné nádobě, pod kterou se topilo dřevěným uhlím. Po namočení knotů

se příčka umístila na dřevěné kolo, na kterém postupně dosychaly. Větší výroba svíček souvisela s rozvojem hornictví. V té době se vyráběly dva druhy svíček, nažloutlé lojové a nazelenalé vzniklé přidáním kopřiv, nebo jiných dostupných bylin. Nažloutlé

lojové svíčky se používaly v domácnostech. Naopak zelené svíčky dostávali horníci k použití do dolů, jako součást mzdy. Obarvení sloužilo jako kontrola nad případnými zloději. Pokud při kontrole byla u někoho doma nalezena zelená svíčka, byl potrestán ztrátou zaměstnání, což byl nejhorší trest pro početné hornické rodiny, kde otcův příjem byl jediným větším příjmem v rodině.

  • Příbuzným postupem bylo polévání zavěšeného knotu svíčkovou hmotou – takto se vyráběly zejména kostelní svíce. Voskové a později parafínové svíčky byly lisovány pomocí kuželovitých forem, kterými byl protlačován změklý vosk i s knotem, z nekonečného provazce pak byly nařezány svíčky požadované velikosti.
  • Mladší metodou, používanou především při výrobě svíček lojových, bylo lití do forem. Tak bylo možné současně vyrobit stovky svíček.

 

Ve 20. století, s rozvojem elektrického osvětlení a rozšířením petrolejek, svíčky rychle ztrácely svůj význam. Jejich použití se přesunulo pouze k významným či slavnostním příležitostem a dekorativním účelům.