Rozhovor s Lukášem Raisem

Jedním z autorů, jehož sochy si můžete prohlédnout v Zahradách Botanicus v Ostré u Lysé nad Labem, je Lukáš Rais. Sochař, jehož hlavním tvůrčím materiálem jsou kovové trubky, má v našich zahradách umístěny tři plastiky.

Můžete na úvod přiblížit vaši profesní cestu od studia k vlastní tvorbě?

Jako každý jsem začal s mateřskou školkou, což byl jen tak mimochodem dost tvrdý oříšek. Potom jsem pracoval… hodně… a hrál v hardcore kapele, psal povídky, kreslil…Najednou jsem ale potřeboval něco udělat jinak… sbalil jsem si batoh a odjel do Mexika. Dlouho jsem cestoval a poznal řadu skvělých lidí. Vrátil jsem se s vědomím, že je potřeba udělat pravděpodobně všechno úplně jinak.  A udělal to. Přihlásil jsem se na UMPRUM  a vzali mně. To byl začátek. Navázal jsem na to, a snažil se dohnat výtvarné vzdělání. Mimochodem – obzvlášť báječná část mého života.

Proč právě obor sochařství?

Chtěl jsem vždy studovat  sochařství. To je to, co mi říká nejvíc… a studium u profesora  Jiřího Beránka, poté u Gebauera a Kintery… 

Co vám studium především dalo?

UMPRUM je skvělá škola. Každopádně je to škola plná zvláštních a zajímavých lidí, kteří vám mohou naprosto změnit pohled na svět jenom tím, že ho sdílejí s vámi. Já na UMPRUM prostě nedám dopustit.

Během studia jste vystřídal vedení tří zcela odlišných profesorů. Lze říci, čím vás který ovlivnil?

Všichni mně ovlivnili… Často jsme měli dlouhé rozhovory o tom, jestli je to či ono správně. Někdy jsme se v názorech potkali, někdy méně, ale nikdy mi na škole nikdo neříkal: tohle nedělej. Spíš mi řekli: „… Hele máš na to tři měsíce a nemůžeš to stihnout.“ A já: „Stihnu to!“ A oni: „Nestihneš, zjednoduš to!“ No, pak jsem to samozřejmě nestihl. Tak to mne na škole mimo jiné hodně bavilo. Přínos od těch všech tří osobností pro mne byl obrovský.

Absolvoval jste v roce 2011 – co jste dělal po škole? V roce 2013 jste na sebe upozornil v oblasti průmyslového designu se svými topnými tělesy…

Už na škole jsem začal, mimo volné tvorby, dělat interiéry a to vlastně dělám doposud. Pod značkou Industriality jsme začali vyrábět topné plastiky z ušlechtilé oceli. Originální solitéry, které se všem líbí, ale skoro nikdo nemá koule, na to si je koupit. Zúčastnili  jsme se několikrát Designbloku a dalších veletrhů, dostali pár nominací v Czech Grand Design, a pomalu pokračujeme dál. Se značkou Industriality jsme trošku mimo hlavní proudy současného českého designu, ale to nás právě baví.

Takže se nyní věnujete více volné tvorbě nebo interiérovému designu?

Rozhodně volné tvorbě, ale co se týká designu, mám několik stálých klientů, pro které dělám specifické interiéry. Práce na sochách se ani nedá nazvat prací, protože s sebou nese spoustu, i pro mě těžko pochopitelných osobních kouzel a vjemů, o které bych jinak přišel, nebo na ně vůbec nenarazil.

Volná tvorba?

Dělám sochy. Nejlépe  jak mohu, umím a cítím. V tomto snažení  bych se nejraději neomezoval ničím.

Nicméně design zaplňuje nezanedbatelnou část mé tvorby. Začíná to skoro vždy stejně: někdo přijde, že chce něco malého, udělám návrh, líbí se… uděláme  jeden pokoj, druhý pokoj… celý dům. Musím se ovšem přiznat: jsem neuvěřitelně pomalý a všechno mi hrozně dlouho trvá. Pro mne je šílená představa, že v pondělí ráno začnu skicovat, nebo kreslit v počítači, v úterý budu mít koncept a v pátek hotový kompletní návrh… to pravděpodobně nikdy nedokážu. Hrozně dlouho přemýšlím, jak by to mohlo být a snažím se to celé poskládat. Materiály, tvary, hmoty, technologie atd. Potřebuji trpělivé klienty, protože k interiéru přistupuji jako k soše nebo plastice: pomalu a s rozmyslem, což je samozřejmě ten nejhorší způsob práce, jaký si interiérový designér může zvolit. Jenom doufám, že výsledek za to stojí. Pravděpodobně ano, protože klienti se stále vracejí.

Jak ale spojit touhu po dokonalosti s limity materiálu?

Tak, aby bylo jasno: kazím věci a to docela často… a stále sbírám zkušenosti, takže touha po dokonalosti je spíše hnací motor než dogma. Když nějaký projekt dopadne na 80 procent, jsem rád. Většinou si věci i sám realizuji, je ovšem pravdou, že už mám tým spolupracovníků, bez kterých by náročnější realizace nebyly možné. V současné době spolupracujeme s architektonickými studii, pro které realizujeme jejich zadání. Snažíme se jejich nápady realizovat co nejlépe. Není to zadání zakázky v pravém slova smyslu, jde o plnohodnotnou spolupráci od návrhu po výrobu. Velmi záleží na volbě materiálu a my máme velmi specifický přístup k této problematice.

Jak se pak kovové povrchy ošetřují?

Záleží na tom, co a kam se realizuje, jak je daný prostor vytížený: schodiště do domu se řeší jinak než veřejný interiér. Pro ošetření se používají vosky, nanotechnologie, včelí vosk, leštidla… Poslední stádium úpravy kovového materiálu je pro mne komaxit – prášková lakovna. To je konec. Jakmile se na kov nanese barva, ztratí strukturu, ducha  a stane se z něj plast. U soch si komaxit prozatím vůbec nedokážu představit, přišlo by mi to jako strašná škoda.

Rád tvarujete materiál, určený k jiným účelům, než je sochařství…

Já netvaruji materiál, já dávám materiálu tvar. Já si třeba hodně hraju se zápaly. To je změna barevnosti, podle toho, jak se kov nahřeje. Sváry pak třeba dělají z určitého úhlu ornament.

To zní skoro jako vysoká škola metalurgie…

Postupem času získávám zkušenosti, znám materiály, ale metalurgie je něco diametrálně odlišného. Někdy práce dopadne tak, že si člověk řekne: je to jedno… udělám to bez ohledu na cokoli jenom proto, aby mě pak výsledek celou dobu neštval. Když sám udělám nějaký kopanec, o kterém vím, že ho způsobila moje lenost, že jsem tomu nepřidal dvě hodiny a nepředělal to… Ono se to pak vrátí a to já prostě nemám rád.

Instalace v Ostré…

Do zahrad Botanicus jsem dostal pozvání přes mého spolužáka a kolegu Jakuba Flejšara. Zavolal mi, abych se zajel podívat do zahrad, a ten prostor mne naprosto uchvátil. S panem Hradeckým jsme se dali do hovoru, padli si do noty a dnes mám v zahradách tři poměrně velkorysé realizace. Tady v Ostré mně baví, že jsou sochy instalované v krásném prostředí, kde projde spousta lidí a má to úžasnou vnitřní logiku a sochy žijí vlastním životem. Jímá mne hrůza, když si představím, že si někdo ode mne něco koupí, odveze a strčí si to na pozemek tři krát tři metry někde ve vilové zástavbě, třeba vedle tepelného čerpadla. Proto na instalace vždy raději dohlížím osobně.

Na čem aktuálně pracujete?

Připravuji se na jaro, dodělávám resty… dělám soupisy materiálu. Třeba nákup materiálu je taková samostatná disciplína. Používám materiál, který není primárně určený pro sochu, nakupuji ve speciálních velkoobchodech,  protože každý výrobce má jiné rádiusy, tvary atd. Já už vím, co chci. Vymyslím si sochu, udělám si model a přesně vím, že tenhle materiál musí být z Rumunska, tenhle z Německa… pak to bude dobré. A když se to otočí, nedopadne to. Protože mají jiné úhly, jsou jinak udělané… Zaplať pánbůh, mám pár velkoobchodů, kde si na mne už zvykli, a když mne vidí, rovnou jdeme do skladu a já si tam poletuji, vytahuji a stavím si to tam… Teď si chystám své jarní soupisy. Modeluji si a v měřítku připravuji další sochy. A když se do toho pustím, musím mít jasno, protože každý experiment, který se nepovede, je dost nákladný. Každý segment, který použiji, stojí třeba deset tisíc korun… A to už si člověk dvakrát rozmyslí, jak má postupovat.

Vraťme se k otázce měřítka, které jste zmínil u výuky profesora Beránka…

Mám vymyšleno několik projektů, do kterých by mohl pozorovatel vstoupit a měl pohled zevnitř hmoty, ven. Zní to prostě, ale jsou tam neskutečně zajímavé věci a pohledy. Prozatím jsem podobnou věc nevytvořil, ale jednou bych chtěl udělat plastiku, ve které je to zvláštní napětí: fúze mezi sakrálním a osobním prostorem. Místo k zamyšlení, klidu, přemítání anebo třeba civění do blba.

Meditační pavilon?

… ale ne, normálně koukat do blba. Člověk obklopený materiálem kouká do krajiny, prosté.

Jak je to pro vás důležité téma měřítka? Jak poznáte to správné?

Měřítko je jedno z nejdůležitějších: jsou věci, které fungují pouze ve velikosti, v jaké mají být.
Poznám to. Šestý smysl, který mi zatím vždycky vyšel. I když na sto procent se splní jen hrozně málo věcí: idea je první krok a pak narážím na spoustu dalších věcí: ekonomičnost, čas, dostupnost materiálu, umístění… a výsledek může být řekněme na těch osmdesát procent. A to je super.
Věci by měly mít lidský rozměr a i ten největší člověk má kolem dvou metrů: to definuje průměry a délky, se kterými pracuji.

Jakou roli hraje u vašich soch materiál?

Mám rád, když se mých soch lidé dotýkají, lezou po nich, hlavně děti, ale klidně i dospělí. Vnímáte to potom jako prolézačky: taková je třeba série Metamorfloris. Zároveň se tím sochy leští, takže nereznou. I když, vzpomínám si na několik paradoxních situací: kupříkladu jsem měl přes léto nainstalovanou sochu v Českých Budějovicích. Černé železo, srpen, tři týdny bylo přes den pětatřicet stupňů a ta socha sálala. Přijela rodinka, matka vytáhla mimino z kočáru a posadila na sochu, že se budou fotit. Ta odvaha, se kterou na rozpálenou sochu dali své dítě, mne opravdu překvapila. Nicméně to je extrémní příklad. Takže kontakt mezi sochami a lidmi mě baví. Naopak mne nebaví přístup, který nám vtloukali do hlavy: hele, bacha to je umění, na to se nesahá. Nikdy!

Zmínil jste důležitost výběru toho správného materiálu…

Pokud máme hovořit o materiálu jako takovém, nemáme asi dost prostoru. Je to alfa a omega mé tvorby. Materiál na jakoukoli sochu musíte připravit, dobře a pravdivě. Když přijede do ateliéru, nastane to, čemu já říkám diktát. Materiál přestává být si neosobní, dostává možnost, aby si sám řekl,  co chce a co ne. Pokud se dodržují určitá pravidla a postupy, jdeme materiálu naproti, staráme se o něj… pak to klapne. Například, když najdu někde staré rezavé nevzhledné koleno a pak na něm strávím měsíc prací, vyleštím ho, dám mu potřebnou péči a najednou mi socha jde sama! Najednou mi jde celý vesmír na ruku. Neuvěřitelně krásné jsou třeba hluboko prorezlé povrchy, když odhalíš jejich závoj. Někdy se ale samozřejmě můžu snažit sebevíc a nejde to. Loni jsem si měsíc na Srí Lance kreslil reliéf, přijel jsem do Prahy celý natěšený na novou věc, nadšeně  se do toho pustil a ono to vůbec, ale vůbec nešlo! Z technického hlediska jsem to nedokázal. Materiál byl proti. Tečka. Po třech týdnech jsem to vzdal. Nejde všechno udělat na první dobrou. Prohry jsou samozřejmou součástí mé tvorby. Kupříkladu udělám model, nařežu materiál, svařím… abych nakonec zjistil, že to nemá vůbec nic. Přes všechnu snahu vznikla prázdná, dutá věc. Kus svařeného železa bez duše, nic víc. I to se samozřejmě stává a děje, chyba. Stejně jako v každé jiné tvořivé práci: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí!“ Velice moudré pořekadlo.

Dovedete si představit, že byste se posunul k jinému materiálu: třeba kameni nebo dřevu?

Práci s jinými materiály jsem samozřejmě zkoušel. S kamenem i dřevem mám jediný problém: já jim prostě nerozumím. Zkoušel jsem sekat, dlabat, řezat. Rozumím dřevu v interiéru, najdu si správný kus, umím vyskládat reliéf, kombinovat. Ale nerozumím tomu vzít si špalek a něco z něj dostat. Nemám to tam, nikdy jsem to neměl a nejde mi to… Mám třeba rád práci Pavla Opočenského a jeho úsporný systém vrtů a řezů. Tyhle materiály mají jiný diktát, kterému já nerozumím. Škoda, nicméně učený z nebe nespadl a času máme dost, doufám.

Takže zůstáváte u železa?

Pořád si myslím, že v železe, kolenech, redukcích a t-kusech je tolik místa a potenciálu, který lze rozvíjet. V každé realizaci je nějaký detail, který mě posune dál, a řeknu si: sakra tohle jsem mohl udělat takhle nebo jinak… třeba typ řezu nebo spoje. I v komerční práci jsou postupy, které v soše použiji. Je to dar a požehnání mít možnost dělat práci, která je zároveň koníčkem i osobním posláním. Těším se na věci příští s takovým, skoro až dětinským nadšením, že to prostě nemůže nevyjít.

LUKAS_RAISLukáš Rais (1975) studoval Vysokou školu umělecko-průmyslovou, ateliér Sochařství II pod vedením  Prof. Doc. Jiřího Beránka, Prof. Kurta Gebauera a Krištofa Kintery. Je držitelem ceny rektora UMPRUM za rok 2006 a držitelem ceny ateliéru Sochařství za rok 2006, 2007, 2009. Tvorba sochaře Lukáše Raise spočívá na třech pilířích, jimiž jsou sochy a plastiky, design a divadlo. Ve své tvorbě se Lukáš Rais věnuje především přetváření již vytvořených, převážně normovaných, subjektů v nové formy a významy tak, aby nebylo pro běžného diváka objekty obtížné definovat, popsat, prožít a nakonec zjistit, že nic není tak, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jednoznačným favoritem mezi používanými materiály jsou kovové trubky a jejich průmyslové produkty. Autor je přesvědčen, že tento materiál je obdařen dokonalými možnostmi modelace a sám si říká o svoje přetváření, čímž umožňuje vyjádření autorových vlastních prožitků, životních situací a banalit, které nabývají nečekaných souvislostí až poté, co jsou zformovány do sochařských objektů. Za nedílnou a velmi důležitou součást tvorby považuje autor sám proces výroby, který  s sebou přináší mnohé technické problémy a vyžaduje spolupráci celého kolektivu spolupracovníků, kteří ačkoliv sami nejsou profesně umělci, ale špičkoví odborníci svých (většinou technických) oborů, vnášejí do procesu své vlastní výtvarné cítění, aniž si to uvědomují. Tento sociální aspekt vytváření soch je nesmírně přínosný, jak pro autora samotného, tak i pro nezúčastněného diváka. Od roku 2010 úzce spolupracuje  s Palácem Akropolis na interaktivních projektech Traffic Dance a Traffic Drums. Lukáš Rais je tvůrcem vizuální stránky projektu a spolupráce s pohybově – divadelním uskupením Spitfire Company. Zakládající člen Divadla Cože?, které od roku 2009 pravidelně hraje v paláci Akropolis.

www.lukasrais.com