Rozhovor: Nejen o kameni

Sochař Pavel Opočenský patří po Jakubovi Flejšarovi (viz rozhovor v časopisu Svět Botanicus číslo 14 – podzim 2012) k dalším umělcům, jejichž výtvarná díla můžete vidět v zahradách Botanicus v Ostré. Po třech sochách, které jsme instalovali v létě, budou následovat kamenné lavičky. Pavla Opočenského jsme při té příležitosti požádali o rozhovor.

Pochází z Karlových Varů, v sedmdesátých letech vystudoval v Jablonci a Turnově šperkařskou školu. Po podpisu Charty 77 emigroval jako pětadvacetiletý do Německa a posléze do USA, kde deset let žil a tvořil. Na začátku devadesátých let se vrátil zpět do České republiky. Jeho tvorba se rozpíná mezi drobnými šperky a monumentálními, mnohatunovými objekty z tvrdého kamene.

Před rokem 1989 jste podepsal Chartu 77 a poté odešel do zahraničí. Deset let jste tvořil v USA. Jak na tuto kapitolu svého života vzpomínáte?

Vždycky jsem chtěl riskovat a zkoušet překračovat hranice. I proto jsem se po podpisu Charty 77 a výslechu v pověstné Bartolomějské ulici rozhodl, že v tehdejší komunistické zemi prostě nezůstanu. Bylo mi tehdy 25 let a měl jsem toho dost… emigrace pro mě byla útěkem za svobodou, pryč z tehdejší otřesné reality. Chtěl jsem tvořit ve svobodné realitě, což tady prostě nešlo, pokud se člověk politicky neprostituoval.

Jaké byly vaše začátky v Americe? Pracoval jste tady jako šperkař?

Po nějakém čase v německé emigraci jsem zjistil, že mne tady pobyt nebaví a přesunul se do New Yorku. A tam jsem začal vyrábět malé nositelné objekty ze slonoviny. Asi po měsíci po příletu jsem obešel všechny firmy, které se zabývaly jemnou prací hlavně ve dřevě, a za další dva měsíce jsem měl hotové své první kusy a hledal galerii. Ke kamenům jsem se po prvních pokusech v Mnichově dostal až po třech letech v New Yorku, kdy už jsem měl za sebou pár výstav šperků. Pracovat s kamenem na Manhattanu tehdy nabylo jednoduché a samozřejmě vzhledem k cenám pronájmu ateliérů ani levné. 

Měl jste v USA galeristu, nebo jak jste svou práci nabízel?

Sledoval jsem různé galerie, a pak jsem v podstatě najisto oslovil galerii O. K. Harris, kde tehdy vystavoval Stanislav Kolíbal. Majitelem této galerie byl fantastický člověk – Ivan Karp. Velmi prozíravý a úspěšný galerista, který mimo jiné objevil takové ikony, jako byl Andy Warhol nebo Robert Raushenberg, ale i řadu dalších. Měl jsem obrovské štěstí, protože po krátké návštěvě v mém ateliéru jsem od něj dostal termín výstavy. A za půl roku jsem vystavoval! To se tehdy rovnalo malému zázraku, protože na Karpa se obracely desítky umělců a jen málokomu se povedlo ho zaujmout.

Od šperků jste se po návratu do Čech dostal k práci s tvrdými kamen. Proč jste si zvolil právě tyto velmi obtížně tvarovatelné materiály, když česká tradice sochařství stojí hlavně na pískovci?

Je to především výzva: začínal jsem s různými mramory a postupně přešel k tvrdším kamenům – žule, doiritu, čediči… Důležité je pro mne „dobývání“ kamene. Cesta k jeho zpracování je velmi těžká. Proto dnes ani nemám ateliér, ale pracuji rovnou v lomech, kde si vybírám konkrétní kamenné bloky. Uvědomte si, že v Čechách jsou jedny z nejtvrdších nerostů a je jich ti celá řada: žuly, syenit, diorit… ty perfektně odpovídají mému konceptu. Mému pojetí sochařství pak odpovídá i použitá technologie: pracuji se moderními brousicími i vrtacími prostředky. Ty technologie jsou často velmi náročné, ale díky nim lze i v tvrdých kamenech docílit tvarově náročné otvory a výřezy. Ale to, co mne ve své podstatě fascinuje na kameni nejvíc, nese předobraz ve zpracování kamene ve starých kulturách, jako byl například Egypt.

Vaše mnohatunové sochy, z nichž tři nyní můžeme vidět i v zahradách v Ostré, svádějí k fyzickému kontaktu: nesou v sobě jistou monumentálnost, obřadnost…

Broušení kamene trvá týdny a vyžaduje fyzickou práci, je to namáhavý, dlouhé hodiny trvající proces obrušování kamene. Kromě namožených svalů a únavy ale získáte úplně nový povrch, který láká k dotyku. A ten právě proces a radost z práce rukama je pro mne to nejdůležitější. Fascinuje mne možnost, že mohu tvarovat statisíce let starou hmotu, ze které je stvořena Země a vesmír. Je to zachycení věčnosti.

Jak takovou objemem i délkou práce mohutnou sochu připravujete? Skicujete si nějaké plány, nebo s formou a výsledným tvarem improvizujete u konkrétního kamene?

Skicuji si dopředu, protože opracování bloku kamene je poměrně složité – jakákoliv chyba v systému děr a řezů by znamenala neúspěch práce. Samozřejmě pak při tvarování kamene vzniká prostor pro improvizaci a zpracování detailů.

Co vás ve vaší tvorbě inspiruje?

V jakékoliv velké kultuře je cítit určitý duch. My známe obětní kameny nebo posvátná místa různých civilizací, ať už to je slavné Stonehenge, nebo stará obětiště, u nichž spíš tušíme, že na nich skončil nějaký život: zvířecí nebo i lidský. Cítíme, že hmota má určitého ducha a že na těch místech se něco symbolického a velmi silného odehrálo. To mne fascinuje. Anebo staré kamenné základy dávno zmizelých domů. Místa dávno zatopená mořem, kde kdysi dávno mohly stát chrámy. Místa, kterým nemůžeme z dnešního pohledu úplně rozumět, ale jejichž síla je natolik markantní, až to bere dech. Tam někde je inspirace pro moji práci.

Pavel Opočenský (* 7. srpna 1954 v Karlových Varech) je český sochař, šperkař a designér.

Na středních odborných školách v Jablonci nad Nisou a v Turnově vystudoval profesi zlatníka a šperkaře. V roce 1979 emigroval do Německa, o dva roky později do USA. Z emigrace se vrátil v devadesátých letech. Ve své sochařské tvorbě často pracuje s monumentálními formáty kamenných bloků, především s tvrdými kameny jako je žula nebo syenit. Jeho sochy od letošního léta můžete vidět také v našich zahradách.