ŘEMESLO KOVÁŘSKÉ

V zemědělském prostředí bylo železo velmi cennou surovinou. Z archeologicky prozkoumaných pozdně středověkých vesnic víme, že všechny železné předměty a součástky včetně zlomkového zbytkového železa byly, jako drahocenné věci odneseny obyvateli do jejich nových bydlišť. Kováři sídlili na každém větším předhradí nebo vesnici a zpracovávali železné výrobky pro nejbližší okolí. Jejich cech byl vytvořen mezi prvními, snad již na konci 14. století. Kovářští tovaryši museli po dvouletém vyučení absolvovat povinný vandr a poté mohli požádat o mistrovské právo. Za mistrovský kus bylo uznáno okování koně. Kovář musel umět okovat každý vůz, a to železnou obručí, kterou vykoval z jednoho kusu železa těžkého osm funtů. Nakonec zhotovil i potřebné hřebíky, různé druhy palic a seker. Kovářství bylo na venkově ceněno jako jedno z nejváženějších a nejcennějších řemesel. Kovárna byla nejen dílnou, ale i místem, kde se scházeli lidé z celé obce. Řešily se tu mimo práce i mnohé kulturní i společenské problémy. Celé kovárny najdeme při výzkumech jen vzácně. Pokud se dochovaly, byly to chaty se zahloubenou podlahou, s pletenými stěnami, s výhní v zemi, s dřevěným a koženým měchem, špalkem s kovadlinou a korytem na vodu.