LOUTKÁŘSTVÍ

Loutkové divadlo má stejně dlouhou historii i podobný původ jako divadlo živých herců. První loutky vznikly patrně v Orientu, ve starověké Indii nebo Číně. Odtud vedla složitá cesta až k závěsným loutkám (marionetám) nebo neméně konstrukčně náročným loutkám ovládaných zespodu (indonéským wajangám) či evropským maňáskům.

 

Prvními loutkami v Čechách byly pravděpodobně folklórní tyčové figury, které patřily od dob pohanských k lidovým slavnostem (například vynášení Smrtky). Druhým nejstarším typem loutek u nás byl maňásek (prstová loutka), jenž sloužil ve středověku jako reklamní atrakce u jarmarečních stánků. Teprve později byly objeveny jeho výrazové možnosti dobře využitelné pro krátké komediální výstupy. Nejrozšířenějším druhem loutek se u nás na dlouhou dobu staly marionety (loutky voděné shora), které sem dováželi od poloviny 17. století. Zhruba o století později se začali objevovat domácí loutkáři s představením v češtině.

 

Jedním z nejznámějších českých loutkářů byl Matěj Kopecký (1775–1847), který vystupoval s Kašpárkem, dříve nazývaným Pimprle. Kašpárek měl v jeho hrách roli jakéhosi mluvčího tužeb a strastí lidu, a to často s drsným lidovým humorem. V novodobé historii se o slávu loutkového divadla zasloužil především Josef Skupa a Miloš Kirschner, kteří vystupovali s loutkami Spejbla a Hurvínka, jenž je dodnes možné vidět v divadle založeném Josefem Skupou v roce 1930.